Jdi na obsah Jdi na menu
 

Naše 1. oficiální závody agility

12. 12. 2007
Zlatá překážka Hradce Králové - 2.12. 2007 - naše 1. účast na oficiálních závodech

Dojmy v pátek  před závody

Roky má něco natrénováno, má ,,šťávu“ ale 4 dny před závody poprvé kryl. Takže mám dojem, že daleko víc než parkur ho budou zajímat všechny fenky v okolí.

Cheena je čerstvě po štěňatech, ztloustla, nemá kondici, trénovat byla 1x a moc jí to nebaví. Zato ale nic nezapomněla. 

Můj hlavní úkol , ze kterého mám stále obavu - zvládnout za tu chvíli před startem  naučit se parkur, namyslet si, jak je provést. A to pokud možno bez váhání. Při parkuru samotném už je potřeba sledovat neustále psa a ne přemýšlet nad trasou

Jednou si to ,,poprvé“ ale odbýt musíme a tak nebudu nic odkládat. Nemluvě o tom, že už je to stejně zaplaceno.

 

Sobota před závody

V 10 vyrážím na cvičák.

Měli jsme ho sami pro sebe. Střídavě jsem s nimi zaběhala několik sekvencí. U Rokyho vím, že 2 věci budou problém – ostré zlomy mezi skočkami kde je moc rychlý a já nestíhám a tunely, u kterých se já musím zastavit nebo vracet. (Jakmile neslyší můj dusot – otáčí se uvnitř tunelu a vrací se) A musím dávat velký pozor na zóny. A na to, abych ho vůbec stíhala. Takže na překážkách se zónami ho ještě v rámci trénování zpomaluji a sebe trénuji, že  musím ukazovat až dolů.

Cheena má zóny v pohodě a  protože je pomalejší, tak i zlomy jsou bez problémů. Ale nechce se jí momentálně skákat skočky. Ze cvičáku přejíždíme na kukandu do Hradce. Od nás je zde více oddílových kolegů právě v sobotu, kdy jsou na pořadu i závodu družstev. Vypadá to tu hezky. Diváci jsou na ochozech, stejně tak i ti kdo právě nezávodí se svými psy. Dole pod nimi je veliká hala a tam postavené 2 parkury. Na každém se běhá něco jiného a pořád je na co koukat. Cheena s Rokym jsou relativně v pohodě, až na to, že Rokyho zajímá nejen každá fena , ale i každý pes a každá zajímavá hračka. Cheeně se nelíbí schody. 

Chvíli sleduji závody z ochozu, zajímavější je pro mne ale pohled zdola od vchodu ke startu.

Tam jsem vydržela dlouho. Ti dva si mezitím vedle mne schrupli. Takže jsou v klidu.

 

Den D

V neděli vyjíždím včas, vědoma si faktu, že musím krom prezentace stihnout předat žádost o výkonnostní knížku a že součástí je měření výšky (pro určení správné výkonnostní kategorie, která je ale u nás jasná).

Zaprezentovala jsem nás, dozvěděla se, že na měření nás rozhodčí vyvolá rozhlasem a šla najít vhodné parkoviště pro naši výstavní klec, kam budu muset odkládat toho z nich , s kým právě nepoběžím.

A pak to najednou dostává spád. Cheena má startovní číslo 1, čekám s oběma dole u startu, kdy nás vyvolají na měření a místo toho vyhlásili prohlídku parkuru. A tak zatímco ostatní ho procházejí, já se domlouvám s rozhodčím p. Spolkem a pořadateli, předávám psy nějakým slečnám, měření probíhá beze mne a já procházím náš 1. závodní parkur zkoušek A1. Ten bývá naštěstí na zapamatování nejjednodušší. Pak běžím s oběma nahoru na ochoz, kde Rokyho odkládám do klece a se Cheenou hned zpět  dolů. Na startu je po nás už samozřejmě sháňka. Takže obojek dolů a šup na start.

1. problém se objevil ve slalomu – 2x jsem ji vracela na začátek. A pak se potvůrka zastavila pod skočkou. Nakonec si dala říci, skočila a pokračovala. Když jsme proběhli cílem a já si uvědomila, že jsem neslyšela hvizd píšťalky znamenající diskvalifikaci, vážně jsem se radovala. A až pak jsem si uvědomila, že při tom předchozím chaosu jsem neměla čas se nervovat. (Bohužel později po vyvěšení výsledků jsem zjistila, že ty dva problémy na trati znamenali takovou časovou ztrátu při jejím tempu, že nás dodatečně diskli za překročení stanoveného časového limitu o 2 sekundy).

Protože mezi během Cheeny a Rokyho startovalo hodně jiných týmů, probíhalo vše dál už klidněji.

S Rokym jsme měli v jeho prvním běhu taky nějakou chybičku ( taky jsme se vraceli ve slalomu na začátek , takže taky časová ztráta) ale opět jsme nezaslechli hvizd diskvalifikace, dokonce jsme tentokrát splnili i časový limit, ale jak se později ukázalo, skončili jsme poslední z nedisknutých. Prý byl však na Rokyho hezký pohled, běžel s chutí.

A pak už to šlo s námi od 10 k 5 – jak se říká.

Při openu  byl časový limit mnohem kratší. Takže Cheena sice trať zvládla , ale opět disk za překročení časového limitu. Roky pro změnu letěl rychle, nasadila jsem vyšší tempo, ale disk za pobourání překážky (prý ji shodil ocasem – skočku ). Jumping – to už Cheena vysloveně stávkovala, několikrát odmítla a po dálce se prošla a Roky taky stávkoval, ze slalomu si vyšel stranou podívat se, jak vynášejí překážky z druhého parkuru , kde už mezitím závody skončily. A to hned 2x. Neskrývaně jsem se zlobila, což je hrubá chyba.  Tady jsem už ale před tím ,,konečně“ udělala chybu já ( běžela jsem začátek tohoto parkuru s Cheenou z pravé strany, zatímco s Rokym kvůli zlomu zleva a udělala jsem chybu a Roky skočil překážku z druhé strany, což samozřejmě znamená taky disk).

Po posledním běhu jsem byla unavená a rozčarovaná. Měla jsem pocit, že tyto závody byly nejen první, ale zároveň poslední. A to i přes to, že jsem viděla spoustu mnohem zkušenějších se vydiskat. ( Většinou chyby pramenící z nadšení, jako proběhnutí jiné překážky, či její pobourání).   Usoudila jsem, že role diváka se mi líbí mnohem víc.

Na druhou stranu mne ale potěšilo, že jsme zde alespoń my jediní reprezentovali choďáčky ( a to startovalo skoro 92  týmů v naší velikostní kategorii ) a měli jsme zde příznivce, kteří za námi chodili, když jsme měli pauzu. Mezi jasnou převahou border kolií mi to přišlo, že každý běh jiného plemene vynikne. Jejich běhy mi nějak splývaly.

 

Po několika dnech

Únava a rozčarování už opadlo. Máme co dál trénovat a jak říkala Renata:,, Kdyby člověk napoprvé snad vyhrál, bylo by to nespravedlivé vůči těm okolo, co už léta dřou"

A ten šťastlivec by si toho pak ani nevážil, ani neměl motivaci - dodám já.
Je strašně sympatické vidět i to, že jdou na start ti, komu nejde a prvenství, ale o to něco se naučit, něco dalšího si zkusit. Velmi sympatické je i to, že i když po chybě je už tým mimo, má možnost si chybné místo zopakovat  a doběhnout. A je moc milé vidět, že i po chybě se v cíli  psovod raduje a jde si se psem pohrát s jeho oblíbenou hračkou. 

Nějaká fota (my tam nejsme)  a výsledková listina jsou na: www.agility.hukot.cz